Tel.: 515 238 285
Drobečková navigace

Hrušovanská lékárna > Poradenství > Imunitní systém

Imunitní systém

       Imunitní systém (IS) vykonává nepřetržitý dohled nad celým organismem, zajišťuje jeho celistvost a stálost. Aniž bychom si to uvědomovali, zahubí denně obrovské množství mikroorganismů nebo nádorových buněk, které by nám jinak pořádně znepříjemnily život.

      IS patří spolu s nervovým a endokrinním (systém žláz s vnitřní sekrecí a jimi produkovaných hormonů, např. slinivka - inzulín, varlata - testosteron) mezi  základní řídící systémy organismu. Jedná se o složitý komplex lymfatických orgánů, buněk a jimi produkovaných působků, jejichž úkolem je chránit organismus před vnějším i vnitřními škodlivinami. Ty zahrnují nejen patogenní mikroorganismy (např. bakterie, viry) a jejich toxiny, ale také vlastní odumřelé nebo nádorově změněné buňky

       Základem správného fungování IS je jeho schopnost rozpoznávat vlastní a cizorodé struktury. Látky, které IS rozpoznává jako cizí a vytváří vůči nim protilátky, se označují jako antigeny. Antigenem mohou být celé mikroorganismy nebo jejich produkty, struktury, které jsou umístěné např. pouze na povrchu cizorodých mikroorganismů, ale také tkáně jiných jedinců (např. složky cizí krve, transplantované orgány).

 

Základní složky imunitního systému

       Mezi lymfatické orgány řadíme nejen kostní dřeň a brzlík, kde buňky IS vznikají a dozrávají, ale také lymfatické uzliny, slezinu a slizniční lymfatickou tkáň (např. v trávicím a dýchacím traktu) vychytávající a koncentrující cizorodé antigeny a buňky IS, což umožňuje rozvoj specifických imunitních reakcí. Buňky IS - bílé krvinky (leukocyty) jsou hojně zastoupeny především v krvi, ale jejich podstatnou vlastností je schopnost přestupovat stěnou kapilár do tkání, kde vykonávají své funkce. Leukocyty se dělí podle stavby na granulocyty obsahující v cytoplazmě různé barvitelná granula (podle toho lze dále rozlišit neutrofily, eozinofily, bazofily) a agranulocyty bez těchto granul, které se dále dělí na lymfocyty a monocyty. Různé buňky IS lze také charakterizovat jejich funkcí - některé jsou např. schopné fagocytózy (pohlcování cizorodých částic; neutrofily, eozinofily, makrofágy - vznikají z monocytů přestupem z krve do tkání), cíleného ničení dalších buněk (eozinofily, některé T-lymfocyty) nebo produkce protilátek (B-lymfocyty).

       Látky produkované různými typy buněk IS se nazývají cytokiny. Jejich funkce je velice různorodá - od stimulace růstu leukocytů přes zprostředkovávání zánětlivé reakce až po cílenou likvidaci konkrétních antigenů.

      Prostředky, kterými IS bojuje proti antigenům, lze rozdělit na prostředky nespecifické a specifické imunity. Oba typy imunity spolu však úzce spolupracují.

 

Nespecifická imunita

       Nespecifická imunita je vrozená a funguje bez ohledu na to, zda se již organismus s příslušným antigenem setkal nebo ne. Reaguje na všechny cizorodé antigeny vždy stejně. mechanismy nespecifické imunity jsou velmi rychlé a antigen tak dokáží zneškodnit v řádech minut až hodin. nespecifickou imunitu reprezentují např. slizniční a kožní bariéry, buňky schopné fagocytózy nebo proces zánětu.

       Bariéry IS působí nejen mechanicky, ale mají také schopnost produkovat látky bránící přilnutí mikroorganismů k jejich povrchu (např. hlen na sliznicích v trávicím traktu) nebo přímo je ničí (např. lysozym v slzách a slinách). Zánět je obrannou reakcí tkáně na poškození, které se účastní cévy, buňky i jimi produkované cytokiny. Jeho cílem je zabránit šíření infekčního materiálu v organismu a postupně ho zničit. Průběh zánětlivé reakce se liší podle vyvolávajících faktorů a její lokalizace.

 

Specifická imunita

       Specifická imunita působí, jak už její název napovídá, specifickými prostředky, tedy např. protilátkami proti konkrétním antigenům. Její charakteristickou vlastností je schopnost pamatovat si. při prvním setkání s určitým antigenem dojde k vytvoření paměťových buněk proti němu a ty při dalším setkání s ním rychle a účinně zabrání novému propuknutí onemocnění. Specifická imunita se rozvíjí až po narození, kdy je organismus vystaven nejrůznějším antigenům. Zajišťují ji zejména lymfocyty a jimi produkované protilátky.

 

Když imunitní systém nefunguje, jak má

       IS může být postižen jak ve smyslu jeho nedostatečného fungování, tak ve smyslu vystupňovaných nebo patologických imunitních reakcí vedoucí k rozvoji alergií nebo autoimunitních onemocnění.

       Snížená obranyschopnost organismu, tzv. imunodeficience, se projevuje zvýšenou náchylností k infekcím a někdy také vyšším výskytem nádorů. Může být vrozená, tedy podmíněná genetickou poruchou některé ze složek IS, nebo získaná např. nedostatečnou výživou, působením škodlivin z vnějšího prostředí nebo v souvislosti s primárním nemocněním (např. diabetes mellitus, onemocnění jater, AIDS).

       Pokud IS reaguje vůči strukturám vlastního organismu, rozvíjí se autoimunitní onemocnění. To může postihnout pouze některé buňky (např. autoimunitní hemolytická anémie postihující červené krvinky; diabetes mellitus I. typu, kdy dochází k zániku buněk slinivky břišní, které produkují inzulín) či orgány (např. Crohnova choroba postihující stěnu střeva, chronická gastritida zasahující žaludeční sliznici) nebo více struktur napříč organismem (např. revmatoidní artritida zasahující klouby, kůži, ledviny srdce, apod.).

 

       Nepřiměřenou reakcí IS na látky, které se běžně vyskytují kolem nás (např. pyly, některé potraviny, je alergie. projevy alergie se liší v závislosti na její tíži u konkrétního jedince či alergenu, jenž ji vyvolává, nebo dle místa jeho vstupu do organismu. příčiny vzniku alergie i autoimunitních onemocnění kombinují genetické predispozice s faktory vnějšího prostředí. Spouštěčem autoimunitního onemocnění pak často bývá nějaká infekce. Tu IS sice potlačí, ale může při ní dojít k aktivaci patologických mechanismů působících následně proti vlastním strukturám.

 


lekarna_left.jpg

14. 12. Lýdie

Zítra: Radana

Návštěvnost stránek

034912